Dozvěděl jsem se radostnou zprávu a tak se o to hned chci podělit. Je to zkušenost o dávání času a schopností. Dávání je jeden z prvků spirituality Fokoláre a já se ho snažím žít. Zkušenost vznikla před dvěma měsíci.
Byla nebyla, jedna podzimní středa. Přestože jsem nešel do školy ani do práce, jsem měl na pilno. Další den jsme odevzdávali ve škole rozpracování projektu podnikatelské studie. Krom toho jsem slíbil kamarádovi, že ho odvezu do Vídně, aby stihl let na kongres do Říma. Navíc, jsem nějakou dobu věděl o problému Kristýnky s učením matiky. Kristýnčina křestní kmotra je moje mamka. Její mamka dala vědět mé mamce, a tak mě poprosili, jestli bych mohl Kristýnce pořádně vysvětlit množiny. Středeční odpoledne se v tom týdnu hodilo nejvíc. Práci na projektu do školy jsem si dobře rozplánoval a tak jsem z Vídně jel přímo doučovat matematiku.
Abych dokreslil situaci. Kristýnka má starší sourozence, ale ti jí nejsou schopni pomoc, páč jeden je po psychiatrickém pobytu a má invalidním důchodu a druhá před pár lety odešla z domu a má svoje dítě.
Když jsem zvonil na jejich dům, měl jsem v plánu mít rád celou tu rodinu a pořádně a efektivně to Kristýnku naučit. Vysvětlil jsem jí to, procvičil to s ní, ukázal jí jak si to vybavit v hlavě i za pár dní, řekl jsem jí proč se já učím, jak se učím,…, aby to doučování opravdu k něčemu bylo. Za dvě hodiny už jsem byl pryč a velmi rychle jsem to pustil z hlavy.
Po dvou měsících na konci pololetí mi mamka říkala, že se bavila s Kristýnčinou mamkou. Že prý se Kristýnčiny známky opravdu znatelně zlepšili a prý to připisuje i mě a děkuje.
(Kuba)
V září navštívil papež Brno. Byl jsem u toho a jako spoustu dalších jsem si z toho odnesl povzbuzení do života.
Den před mší na Tuřanském letišti v Brně mě sms-koval kamarád, jestli nevím, kde by se dali sehnat listky do sektoru A2 pro mládež. První co mě napadlo: „všichni mají lístky aspoň dva týdny dopředu a někdo den předem začne teprve něco shánět“. Nechápal jsem to. Napsal jsem mu na někoho číslo, ať tam zavolá a dá mi vědět jestli to vyšlo. Kamarád odepsal, že už to zkoušel a nic. Napadlo mě zavolat známému, který pomáhal s organizací. Při hovoru po telefonu slyším, že volám vhod: „dej mu svůj lístek. Já ti dám vizitku technika. Když budu něco nutně potřebovat, tak doběhneš a pomůžeš mi. Jako pomocník dostaneš i nějaký občerstvení. Budeš se moct jako jeden z mála lidí pohybovat volně po celém letišti“. Uvědomil jsem si, že moje lenost shánět pro někoho lístky byla fakt trapná. Lístek jsem sehnal rychle a ještě na tom získal.
(Kuba)
Chodím obědvat do školní jídelny, kde se stravují jak nejmenší školáčkové, středoškoláci, učitelé, ba i důchodci. Jednou jsem celá hladová s velkou radostí zjistila, že se dnes podává kromě hlavního jídla také má oblíbená sušenka plněná nugátovým krémem. Hned se mi začaly sbíhat sliny a už jsem se viděla, jak rozbaluji a vkládám do úst tuto pochoutku. Když jsem usedala ke stolu- docela daleko od výdejního okénka, najednou u mě stál malý chlapec a oslovil mě: „Paní, dala byste mi tu sušenku?“ Na chvíli jsem zaváhala- přece už jednu určitě dostal a já mám na ní takovou chuť! Ale pak jsem se rozhodla. „Tady jí máš!“ řekla jsem a s úsměvem jsem svou sušenku podávala klučíkovi. Poté jsem konečně zasedla k jídlu. Tu se ke mně blíží další osoba. Tentokrát to byla kuchařka. „Tak to se nám tu stane jednou za deset let.“ povídá mi a podává mi novou nugátovou sušenku. To bych si skutečně nepomyslela, že mohl někdo mojí kratičkou rozpravu s chlapcem vidět a takto ji odměnit. Při jídle jsem pak myslela na známá slova: Dejte a bude vám dáno…
(Blanka)
Jednoho chmurného podzimního rána jsem vstával a pomodlil se. V té modlitbě jsem prosil, abych nebyl ten den zkoušený z jednoho předmětu, jelikož jsem už nestihl se na něj podívat. V hodině jsem ještě střelil jednu modlitbu, abych to nebyl já. A co se nestalo! Vyzkoušela mě! Skoro vůbec jsem to neuměl jen, co jsem si pamatoval z minulé hodiny, kdy jsme tuto látku potřebovali. Ale Bůh mě v tom nenechal, protože i přes můj slabý výkon jsem dostal za 3. I když si myslíme, že nás Bůh nevyslyšel, on ví, čeho se bojíme, a podrží nás.
(Honza)
Od našeho bytu leží vlakové nádraží poměrně daleko. Tak jsem jednu sobotu ráno vstala brzo, protože jsem chtěla jet na jedno setkání s prohloubením duchovního života. Náš tatínek byl již vzhůru a začal si se mnou povídat. Mluvili jsme o starostech běžného dne a co je v plánu. V momentě, kdy jsem potřebovala odcházet, mi řekl: „Já tě na to nádraží hodím autem.“ Zůstala jsem tedy ještě doma, ale najednou byl na nohách bratr Tomáš a chtěl jet taky. Oblékal se pomalu a my jsme vyjížděli na poslední chvíli. V duchu jsem si říkala, pokud to nestihneme, nemám na setkání být a mým úkolem dne je pomoci doma. Na nádraží jsem byla ve chvíli, kdy hlásili příjezd vlaku. Tak mi dal Bůh jasně najevo, kde ten den mám být.
(Lucka)
Jednoho dne u nás ve škole vyvěsili na nástěnce, že se uskuteční výlet do Vídně a ten, kdo chtěl jet, se měl zapsat. S holkami jsme se domluvili, že teda pojedeme. Byla jsem ráda a těšila jsem se, protože s holkami není nikdy nuda. Když jsme se dověděli, že se jede autobusem, už jsme si domlouvali, kdo s kým bude sedět. Všimla jsem si, že jedna holka z naší třídy se na nás smutně dívá. Šla jsem za ní zeptat se, co se stalo. Řekla mi, že její kamarádka, která měla taky jet je nemocná, a tak nemá s kým sedět a bavit se. Proto přemýšlí, že taky nepojede, ale že se tam strašně těšila. V ten moment jsem si vzpomněla na to, že mi jsme lichý počet a někdo z nás taky nemá s kým sedět. Nabídla jsem ji, jestli nechce sedět se mnou. Uviděla jsem, jak se rozzářila a radostně souhlasila. Vzala jsem ji mezi nás a ve Vídni jsme prožili krásný den.
(Mája)
Před časem jsem mluvila s jednou kamarádkou. Při té příležitosti jsem zjistila, že by potřebovala půjčit asi pět tisíc korun. Ty peníze jsem na účtu měla, ale měla jsem s nimi taky své plány – kolem Velikonoc se chystám do Říma a chtěla jsem si koupit letenku. Zdálo se mi, že to musím udělat co nejdřív, jinak bude dražší a dražší. Pak mě ale došlo, že ona to potřebuje teď, já až za pár měsíců, a že jestli to myslím vážně s nějakou láskou k bližnímu, není co řešit. Peníze jsem ji poslala, sama jsem čekala na výplatu a dál sledovala ceny letenek. Výplata přišla, já otevřela stránky skyeurope a zjistila jsem, že „náhodou“ ten den začala jedna akce a že moje letenka bude stát polovinu než čtrnáct dní předtím.
(Katka)
Už dlouhou dobu jsem si chtěla koupit nové sandále. Bydlím v malém městečku, kde obchody moc nejsou, a tak často musím vyjíždět za kvalitním zbožím do větších měst. Zrovna jsem vyjela na pracovní setkání do Olomouce. Práce bylo nad hlavu, ale našla se hodinka času na přestávku. Samozřejmě jsem ji chtěla využít na koupení nových sandálů, ale sotva jsem vyrazila na ulici, potkala jsem kámošku. Dlouho jsme se spolu neviděly a Markétu (kamarádku:)) napadlo, že si půjdeme někam sednout na kafe a po dlouhé době popovídáme. Já však nebyla z jejího nápadu moc nadšená, měla jsem představu proběhnout obuvnictví a konečně si pořídit ty sandále! Ale proběhla mi hlavou myšlenka, že přece důležitější je ona a v těch starých botech teda ještě můžu nějakou dobu vydržet. Opustila jsem svůj původní plán a vyšla s kámoškou do kavárny. A co se nestalo, cestou jdeme kolem obchodu, kde ve výloze byly krásné kožené sandále. Já se na ně odmítala podívat, ale Markéta se zastavila a říká: „Hele, hezké sandále, že? Nechceš se mrknout dovnitř? Víš, nějaké bych potřebovala, a kdybys mi poradila, byla bych ráda.“
„Tak jo“, jsem jí odpověděla s úsměvem.
A jak to dopadlo? Nejen že jsem jí pomohla vybrat nové sandále, ale i ona pak poradila mě a já si nové sandále konečně pořídila taky! A navíc jsme si skvěle popovídaly, jak už dlouho ne:).
Když jsem se pak večer vracela domů a přemýšlela nad touto hezkou situací, děkovala jsem Bohu, jak umí věci perfektně naplánovat, ale jak jen potřebuje vědět, jestli s jeho plánem souhlasím.
(Anežka)