Boj o reformy vysokého školství u nás stále pokračuje. Ti, které případné změny postihnou, možná propadají skepsi. Právě proto je tu nabídka si ve chvíli času přečíst článek o tom, že existuje vysoká škola, která se snaží studenta rozvíjet a je pro ni důležité společné hledání pravdy. Její název je SOPHIA a nachází se na severu Itálie v městečku jménem Loppiano.

Nové dobrodružství, univerzitní institut, z pohledu historie zatím poslední plod charismatu jednoty Chiary Lubichové, který si klade za cíl hledat s nezastřeným rozumem pravdu a znovu objevovat to, co sjednocuje různá odvětví vědy.
Justina pochází z Konga: „Studovala jsem tři roky filozofii na státních akademiích, ale až tady, v Loppianu, mám dojem, že jsem našla to, co jsem hledala. Studenti a profesoři zde společně hledají pravdu.“ Potvrzuje to i americká matematička a teoložka Judy Povilus, zdejší vicerektorka:„Vyučuji dějiny logického myšlení, jak se v průběhu času rozvíjelo a jak se otevíralo novému způsobu pojetí logiky, založenému na racionalitě. Dnes dopoledne jeden student poznamenal, že mu různé obory společně pomáhají k tomu, aby se formoval v celistvosti své osobnosti. Přednášky začaly teprve před několika týdny a už jsme tak daleko!“
Procházím seznamem studentů: pocházejí z Kanady, Argentiny, Španělska, Koreje, Francie, Filipín, Brazílie, Holandska, Kolumbie…, a mají nejrůznější oborové zázemí. Na recepci je mezi studenty s neodmyslitelnými notebooky v podpaží i dvaadvacetiletá Elisabeth z Belgie: „Včera večer jsme při večeři diskutovali o feminismu. Vyskytly se různé názory, jedna druhé jsme vykládaly, co to slovo v naší kultuře znamená. Hledaly jsme nějaký společný bod, ale nedokázaly jsme ho najít a nakonec jsme se skoro pohádaly. Další den jsme při ranním setkání o tom znovu hovořily, ale učily jsme se také vzájemně přijímat ve svých odlišnostech.”
Chvíle konfrontace jako je tato, jsou pro Sophii typické. Mají svůj prostor především během jedné zvláštní hodiny, při níž se úvaha nad prvním Janovým listem stává popudem ke spontánnímu sdílení a jakousi prověrkou rovnováhy mezi životem, intelektuálním poznáním a vnitřním duchovním rozměrem. Dochází i na sdílení problémů, hledání kořenů a metod, které by pomohly překonat nejen roztříštěnost vědy, ale i lidské činnosti, náplně prožívaného času či nitra člověka.

Před přijetím musí student projít přijímacím pohovorem, při němž se hodnotí jeho motivace a předchozí studium; podmínkou je mít ukončené bakalářské studium na které koliv vysoké škole. Thanh Luyen z vietnamského Hočiminova města současně se studiem na Sophii studuje v Perugii. „Je to tvrdé, ale jsem spokojená, i když moji rodiče si myslí, že jsem blázen. Kultura v mé zemi je totiž velmi vzdálená té italské, a dívka, která studuje filozofii nebo teologii, je u nás prostě zvláštní. Chci do Vietnamu přinést to, co se zde naučím, abych pomohla svoji zemi měnit klepšímu.“ Přijít totiž do Loppiana absolvovat dvouleté studium není snadné rozhodnutí, může to znamenat opuštění vlastní země kvůli studiu, které je jiné, než je ve světě obvyklé, může to představovat „ztrátu“ tak drahocenného času, jestliže svět a jeho preference soutěže klade důraz na získání co největší odborné specializace.
Studium na Sophii jde však záměrně napříč všemi obory. Zahrnuje základní kurzy z filozofie, teologie, společenských a exaktních věd. Kromě úvodního kurzu metodologie a kultury jednoty je zde možnost dalších volitelných kurzů a seminářů.
Antonio Maria Baggio, profesor etiky, vysvětluje tento inovativní přístup: „Starodávné univerzity bývaly bratrstvy studentů a profesorů; tady na Sophii toto všechno obnovujeme a navíc k tomu máme i výdobytky moderní doby, jako je rovnost všech, ale i uznání osobnosti. Studium toho, čeho bylo dosud v některém oboru dosaženo, je doplněno silnou osobní a profesionální zainteresovaností, která obohacuje obsah pojmů. Například základní definice etiky nejsou předávány a přijímány pasivně, ale společně utvářeny. Studenti si do auly přinášejí své vize, které dostali od jiných profesorů a které si sami propracovali, takže vzniká tak otevřená struktura vědění, jakou jsem za dvacet let, co učím, ještě nezažil.“
Univerzitu financuje školné studentů a příspěvky od soukromých osob a institucí, které se na projektu podílejí. Sophia, i když je plodem spirituality Hnutí fokoláre, je samozřejmě otevřena všem. Mezi mnoha studenty, kteří nepřísluší k Hnutí, jsou i dva řeholníci a pětadvacetiletý Carlos z Mexika, který své rozhodnutí ke studiu vysvětlil takto: „Poté, co jsem absolvoval práva, jsem dva roky řídil sídlo národního podnikatelského sdružení. Nakonec jsem se rozhodl přijít sem, zanechat za sebou jednu životní etapu a najít novou cestu. Svět se hroutí, a myslím, že jednota je ta správná odpověď. Zdá se mi, že Sophia je místem, kde se tato jednota upřímně a objektivně hledá, bez postranních ekonomických či ideologických zájmů.“ Studenti jsou zde trochu neobvyklí. Možná proto kardinál Bertone tak chválil vznik Sophie a vyjádřil se, že „vychovává budoucí vedoucí osobnosti.“
Giulio Meazzini
(převzato z Nového Města 2/2009)