Zprávy z domácího i mezinárodního politického života, které každý den čteme, vyvolávají v naší mysli zklamání a hořkost, pokud ne přímo rozhořčení a smutek.
Ve zpravodajské agentuře Zenit (9. května 2006) jsem si přečetla zprávu, která mě naplnila radostí a nadějí: „Julius Nyerere, (…) první prezident Tanzanie, by mohl být blahořečen (…). Již byla dokončena diecézní fáze procesu blahořečení jednoho z ‚otců vlasti‘ Afriky.“

Nyerere patří ke skupině velkých osobností, které vedly Afriku k osvobození z kolonialismu v šedesátých letech: Nnkrumah, Houphouet-Boigné, Sekou Touré, Modibo Keita, Senghor…Nyerere v Arušské deklaraci (1967) takto definoval svůj politický projekt: prioritou rozvoje je zemědělství prostřednictvím společného systému vlastnictví zvaného Ujaama (ve svahilštině rodina).
Tanzanie byla tehdy jednou z nejchudších zemí světa a je jí dodnes. Někdo může namítat, že Nyererův politicko-ekonomický projekt nebyl úspěšný. Je ale třeba nezapomenout, že Tanzanie je dnes jednou z mála afrických zemí, kde neexistují války mezi kmeny ani konfl ikty se sousedy. To je obrovské dědictví, které Mwalimu (učitel) zanechal.
Ještě za jeho života bylo jeho jméno vyslovovánu s úctou nejen v Africe, ale na celém světě. Ve věku 63 let opustil prezidentský úřad a stáhl se z národního politického života. Dnes nám církev říká, že Nyerere byl nejen velký státník a politický vůdce, ale že uprostřed politických problémů žil svou víru čestně a hrdinsky, vytvářel politické vztahy křesťanské lásky a čelil obtížím s postojem založeným na ctnostech. To není málo v čase, který rychle míjí. V politice potřebujeme nejen opravdové vůdce, silné osobnosti, ale také světce. Ti jsou opravdovými protagonisty projektů, které mohou vést k záchraně a pozvednutí lidské důstojnosti a společného dobra hledáním prostředků a nástrojů, které nám umožní rozvíjet se jako jednotlivci i jako státy, jako národy i jako lidská rodina.
Církev ho nyní ukazuje jako vzor autentického křesťana; jako politika, který se posvětil ne navzdory politice, ale tím, že prožíval politickou činnost jako službu, nikoli jako nadvládu. Znamená to, že to jde.
(Vera Araujo, Nové Město 9/2006 str. 3)