A máme tu jeden trochu méně oficiální pohled na věc…
Letošní – už druhé – kolo „Summer Jobu“, bylo ještě o kousek lepší než to první. Pod poněkud příliš módně znějícím jménem (co dnes není anglicky jako by neexistovalo) se podle mého názoru skrývá paradoxní akce, která skutečně stojí za to.
Ta tam byly letos problémy definovatelné jednoduše jako „hodně práce, málo jídla“. Na letošní Summer Job jsem se sice po minulých zkušenostech rozhodl vzít si několik uzených kuřecích stehýnek navíc, ale to nakonec skutečně nebylo potřeba – řídkou polévku z loňska vystřídal kvalitní masitý pokrm, kvůli kterému moje zásoby zůstaly nakonec netknuty…
Ale k věci: o jídlo u téhle akce přece vůbec nejde. Jedná se o pozoruhodný podnik, v němž se několik (asi 80) mladých nadšenců rozhodlo na začátku léta obětovat téměř týden času a úsilí, aby – a tady je ten paradox – udělali něco (většinou práce manuálního typu) pro všeobecné dobro, a to bez nároku na finanční odměnu. Kromě toho se ale nezapomnělo ani na nepracovní aktivity – součástí Summer Jobu byl např. koncert skupiny Traband nebo divadelní vystoupení tanečního divadla ATak. Snad radši ani nemyslet na množství času na telefonu, na schůzkách, u mailu a u sepisování žádostí o granty, které museli celé akci věnovat její organizátoři. Právě jim patří největší dík za konání celé akce.
Vzpomínám třeba na natírání autobusové zastávky, kde jsme natřeli jednu stranu střechy a teprve poté zjistili, že druhou stranu natřeme jen těžko, pokud nebudeme stát na té straně, kterou jsme právě natřeli. Nebo na sundávání eternitu ze střechy jednoho místního domu, kde mi přistál kus eternitu na zádech. Když to všechno doplnila na koleně ztlučená divadelní scénka, v níž se celou dobu zjišťovalo, kolik váží metrákový pytel cementu, vznikl dojem, na který nelze jen tak zapomenout.
Jako účastník nemůžu než chválit: akce typu „uděláme něco pro vás, sami si to zorganizujeme a nechceme za to od vás nic“ dokázala i letos vytvořit skvělé prostředí, vykonat kus práce a přispět k vědomí, že možná je možné i to, co se zdá být nemožným. Stejně jako loni mě po absolvování akce napadá biblický výrok o přenášení hor, bude-li naše víra alespoň tak velká jako hořčičné zrnko… Nezbývá než doufat, že se akce podobného bude dařit zorganizovat i do budoucna.
Karel